Prolog + I.kapitola

7. října 2010 v 19:59 | AndyAlice
Prolog
Jmenuji se Christine Sarah Smithová a chtěla bych vám povědět svůj příběh. Už je to dlouho, co se to stalo, ale pořád na to vzpomínám a pořád nevím, jestli mám být šťastná za to, jaká jsem teď nebo jestli se mám zlobit, že jsem jim dovolila, aby mi to udělali.
Nikdy mě nenapadlo, že by se to stalo mně. Znala jsem Twilight, ale nikdy bych si ani nepomyslela, že je to skutečnost. Můj pokojík doma v Seattlu byl přeplněný různými plakáty, nejčastěji se na nich objevoval Edward. Často se opakovala Alice a Volturiovi. Nenáviděla jsem myšlenku, že mně se to nikdy nestane, že upíři neexistují. Měla jsem všechno, co jsem chtěla, až do dne, kdy jsem šla do kina na Zatmění. Bylo mi sedmnáct let a byla jsem krásná a vysoká. Když jsem běžela ke kinu, vlály za mnou skoro bílé vlasy dlouhé do půlky mých zad, rozpuštěné a ještě vlhké, jak jsem je nestihla vyfénovat. Pamatuji si naprosto přesně, že jsem měla košili a šedou vestičku, byla to moje oblíbená kombinace.



I. kapitola
Vyšla jsem z kina a najednou okolo mě prošel nádherný kluk. Byl starý asi jako já a měl světle hnědé vlasy. Zaháněla jsem myšlenku na Edwarda Cullena, který nikdy neexistoval. Nebo tak jsem si to myslela, dokud se nezastavil a nepodíval se na mě. Jeho oči byly zlaté a kůže bledá. Myslela jsem, že to byl vítr, ale když procházel rychlým krokem okolo mě, byla mi zima… šel tak blízko, skoro se mě dotkl. Zpomalil a došel k autu, zaparkovanému skoro na chodníku. U auta stála tmavovláska se stejnýma očima, ale mnohem menší než on. A měla neuvěřitelně úžasný vkus, co se týče oblečení. Ta dívka přišla blíž. Mezi námi byl sotva jeden metr. Všimla jsem si té podoby s Alice Cullen. Ten kluk u auta něco říkal, ale nevěděla jsem, na koho mluví. Ta dívka (jeho sestra nebo jeho přítelkyně?) ho přeci nemohla slyšet. A pak udělala drobný krok a natáhla ke mně ruku. Její kůže byla tvrdá a studená. Všechno mi zapadlo na své místo. Cullenovi existují! U auta pravděpodobně stojí Edward a přede mnou je Alice. Edward zase něco řekl a Alice konečně promluvila.
"Ahoj, ty jsi Christina, že?" Byla jsem překvapená. Odkud zná moje jméno? Ale když jsem se podívala k autu, nemusela jsem nad tím zase tolik přemýšlet. Do očí mě místo toho uhodila značka auta. Bylo to Volvo. A bylo stříbrné. "Já jsem Alice, ty jsi byla na Zatmění, mám pravdu?" Dostala jsem trochu strach.
"Víš toho hodně. A asi vím, kdo nebo co jsi." Jakmile jsem to řekla, zalitovala jsem. Alice se netvářila překvapeně. Na rozdíl ode mě.
"Vážně? A já zase vím, jak moc si přeješ být jako já. Myslím, že by se to u nás nesetkalo s příliš velkým nadšením, ale co kdybys jela dneska k nám?" Udělala jsem malý krůček dozadu a trochu jsem se bála. Co se stane? A jak moc bych se měla bát? Byla jsem rozhodnutá. Pojedu s nimi.
"Dobře. Tak si nastup. Dneska řídí Edward. Zase. Moje autíčko není moc praktické, ale nevyměnila bych ho ani za nic."
Sedla jsem si do auta a připoutala se. Ani jsem nebyla překvapená, že se Edward nedívá na silnici. Jeli jsme dlouho a už byla tma, ale já se nebála. Najednou jsem cítila, že jedeme po nějaké jiné cestě, byla hodně hrbolatá, ale skoro jsem to necítila, jak Edward zručně objel skoro každou větší díru. Potom zastavil a otevřel dveře. Neslyšela jsem nic, ale najednou přede mnou stálo šest lidí. Všichni bledí a krásní. Všichni se zlatýma očima. Až na jednu dívku. Její oči byly černé jako noc, ale byla stejně bledá a krásná jako oni. Bella. Takže už je proměněná. Seznámila jsem se se všemi. Rosalie byla odtažitá, ale Emmett, Carlisle a Esmé se chovali, jako bych do toho domu patřila. Jako bych byla člen rodiny, ikdyž jsem nebyla upír. Jasper a Rosalie byli odtažitější a Bella byla taky opatrná. Ale mě to bylo jedno. Byla jsem u nich. A neměla jsem strach. Bylo mi jedno, co se stane.
"Tak ty jsi Christina. Alice měla pravdu. Zase." Emmett nevypadal potěšeně. Asi si vsadil proti ní. Zmohla jsem se jenom na přikývnutí. Musela jsem vypadat hloupě.
"Alice tě viděla jako jednu z nás, Christino. Ale já jsem to podcenila. Ta žízeň, co mě pronásleduje je hrozná. Ale přesto bych neměnila. Věčnost za lidský život. Věčnost, a těsně za ní jde žízeň. Jako pomsta za to, že jsem si vybrala něco, co není tak docela normální." Bella se usmála vlastnímu vtipu. "Nemyslím, že je to pro tebe. Žijeme jinak než ty. Nejsme obklopeni pozorností a nemáme všechno, co chceme. Například už nikdy neuslyšíme tlukot vlastního srdce. Nechala jsem za sebou svůj život a jsem takhle šťastná. Ale jak víš, že tobě to bude vyhovovat? Nemáš nikoho, za kým půjdeš a necháš za sebou krásný život. Krásnější, než jsem kdy měla já." Věděla jsem, o čem mluví. Skutečně žila jenom, když byla s Edwardem, ale mě to bylo jedno.
"Nemám tu pozornost ráda. Pořád mě někdo pronásleduje, všichni se ke mně lísají, jako by chtěli být mými přáteli. Nesnáším svůj život." Snažila jsem se nemyslet na to, co opouštím. Velký pokoj, mámu, tátu a mladšího bratra. Určitě si ihned zabere můj pokoj, můj počítač i moje stereo. "Chci žít jako vy. A je mi jedno, kolik z vás je proti, Rosalie." Rosalie se na mě podívala. V očích měla omluvu. Chápala jsem to. Rosalie si svůj život nevybrala. Já ano, ale ona si myslela, že volím špatně. Já měla jiný názor.
Domů mě odvezla Alice. Dívala jsem se na svoji rodinu a náš dům. Možná, že je to naposledy, co je vidím. Jak to udělají? A skutečně se stanu jednou z nich? Doufala jsem v to. Nic jsem si nepřála víc, než být Christina Cullen. Večer jsem si to opakovala, než jsem usnula. Znělo mi to jako rajská hudba.

"Dobré ráno, ospalče." Vzbudilo mě a pak už jenom smích. Vymrštila jsem se do sedu a rozhlédla se. Ve stínu vedle skříně stála Alice.
"Alice? Co tu děláš? Jak…?"  Pak mi to došlo. Alice nespala. Nepotřebovala lov, byla na něm nedávno, jak jsem poznala podle jejích očí. Tak se rozhodla, že mě překvapí. A povedlo se jí to. "Tohle už mi nedělej, Alice. Málem jsem měla infarkt." Položila jsem si ruku na srdce.
"Nejsem hluchá. Ty se jdi dát do pořádku. Máš na dnešek plány? Je sobota." Dívala jsem se na ni jako na cvoka. Nakonec jsem se zvedla a odešla směr koupelna. Horká sprcha mi pomůže. Jakmile jsem se vrátila od pokoje, Alice mi strčila do ruky ramínko.
"To by tě nenapadlo, co? Budeš vypadat úžasně! Jen si to obleč." To, co mi podala, mi přišlo zbytečně překombinované, ale oblékla jsem si to. Alice měla pravdu. Na mě to vypadalo, jako bych na sebe prostě naházela, co mi padlo do ruky.
"Díky." Vydechla jsem. Na nic víc jsem se nezmohla. Sešla jsem od kuchyně a podívala se na hodiny. Bylo sedm ráno.
"Alice! To jsi nemusela, všichni ještě spí."  Podívala jsem se na ni, jako by mě právě chtěla zabít. Včera jsem přijela po půlnoci. Není divu, že jsem se nevyspala.
"A ty se vypaříš. Nech tu vzkaz, že dneska přespíš u kamarádky ve Forks a nasnídej se. Čeká nás dlouhý den."  Nepřekvapilo mě, že u dveří stojí moje taška. Sbalená přesně tak, jako bych ji balila já. A vzkaz, co vypadal, jako bych ho psala já.
"Kdybys nebyla upír, řekla bych, že tě zabiju. Ale asi to nemá cenu, viď? Řekni, že nechystáš večírek nebo dámskou jízdu. A vážně mám spát u vás?" Její nadšení mě překvapilo. Nevěstilo to nic dobrého.
"Jen si myslím, že by ses měla s mojí rodinou víc seznámit. Aby ses nestala jednou z nás a pak nezjistila, že ti vadí Emmettovy vtípky a nevypařila se." Zasmála jsem se té představě. Proč by mi měla vadit moje rodina? Nakonec jsem zavrtěla hlavou a znovu se zakousla do svého toastu. Alice se na mě dívala, jak bych neměla rozum.
"Tobě to chutná? To si nějak neumím představit." Podívala jsem se na ni a neubránila jsem se dalšímu úsměvu.
"Proč by ne? Alice, jsi upírka. Tobě připadá každé moje jídlo divné." Obě jsme se zasmály. Uslyšela jsem kroky. Akorát jsem stihla dát talíř do myčky a popadnout tašku. Pak jsem se vypařila.
Zavřela jsem za sebou dveře a Alice mě popadla za ruku a táhla za roh. Tam stálo její Porsche. Přesně jsem si ho vybavovala.
"Hm, 911 Turbo? Jak to jezdí?" Vážně mě to zajímalo.
"Uvidíš, nasedej." Tašku jsem si hodila k nohám. Pak jsem nestihla ani mrknout a už jsme byly pomalu venku ze Seattlu. Asi jsem zapomněla říct, že bydlím na předměstí směrem k Forks, že?
Snažila jsem se na tu rychlost nemyslet. Zabývala jsem se záhyby na svojí mikině. Když jsme projížděly přes Forks, Alice promluvila.
"Tak co? Ty se vážně nebojíš? I Jasper byl z tebe zmatený. Včera prý necítil nic konkrétního." Podívala jsem se na ni a ani jsem se neobtěžovala ji upozornit, aby se dívala přes sebe. Na silnici vběhla kočka. Alice přibrzdila, objela kočku a zase zrychlila, než jsem stihla něco říct.
"Nebojím. Ale Jasper měl pravdu. Byla jsem překvapená, zmatená a pak, jenom na chvilku, jsem dostala strach." Alice se na mě podívala a zvedla jedno obočí.
"A čeho ses bála, prosím tě? Že tě někdo kousne?" zasmála jsem se. Alice dobře věděla, že to je to poslední, co by mě napadlo.
"Jediný, čeho jsem se bála, bylo, že mě vykopete ze dveří." Alice mi věnovala poslední pohled a pak zabočila na cestu k jejich domu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LEJONKA CULLEN | E-mail | Web | 20. října 2010 v 21:15 | Reagovat

kráááásný ffakt krááásně píšeš :-) :-)  :-)

2 andy-alice | Web | 20. října 2010 v 21:26 | Reagovat

To bude asi error! Já a hezky psát? Někde se stala chyba.O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.